Pro začátek trocha recyklace. Následující text jsem původně napsala na Jiné právo v roce 2013, ale myslím si, že ani po letech neztratil nic ze své užitečnosti a aktuálnosti (hlavně tedy myšlenka, že pracovat se má přes den a v noci se má spát… oh, the story of my life).  V tuhle chvíli by se navíc mohl hodit těm, kteří před sedmi lety ještě nebyli ani na univerzitě, natož aby uvažovali o doktorátu. Jde o volné převyprávění úvodního metodologického semináře, který vedl profesor Joseph H. H. Weiler pro doktorandy na Evropském univerzitním institutu ve Florencii.

Proč nepsat dizertační práci

Než se vůbec rozhodnete věnovat se psaní dizertace, zamyslete se, zda se do takového projektu nepouštíte ze špatných důvodů. K neúspěchu totiž nejčastěji vede to, že dizertaci píšou lidé, kteří by se raději měli věnovat jiným (pro ně i pro společnost užitečnějším) věcem. Základní chybou je, pokud člověk vůbec netuší, proč se chce doktorátu vlastně věnovat, anebo pokud ho k tomu žene pouze představa, že pak bude „pan doktor“. Krokem vedle je ale i to, pokud se člověk na doktorát vrhne, protože se mylně domnívá, že se tak stane expertem v určité právní oblasti a že nabyté znalosti následně zúročí a zpeněží v praxi. Pro takové lidi je psaní dizertace ztráta času a zbytečná práce navíc. Pokud chce být člověk specialista na třeba na korporátní právo a živit se poradenstvím klientům, měl by rovnou zamířit do advokacie a ne se několik let mořit s úzkým výsekem celého oboru. Náklady ušlé příležitosti totiž pak vznikají jak na straně doktoranda, který v mezidobí mohl v advokátní kanceláři načerpat potřebné zkušenosti (a vydělat peníze), tak na straně instituce, která jeho výzkum financuje.

Co je tedy tím správným důvodem? V ideálním případě by mělo být psaní dizertace tréninkem na vstup do akademického světa. Motivací doktoranda by měla být vidina toho, že svým vlastním výzkumem přispěje k rozvoji daného oboru. Pokud takovou vidinu postrádá, pravděpodobně výsledkem jeho snažení dobrá dizertace nebude.

Když už psát, tak o čem?

Pokud už se člověk do práce na doktorátu pustí, pak prvním a nejdůležitějším úkolem je objevit správnou, smysluplnou a hodnotnou výzkumnou otázku. Představíme-li si dizertaci jako dům, pak výzkumná otázka tvoří jeho základy. Dokud nemáte pořádnou výzkumnou otázku, nemůžete začít stavět.

Při přemýšlení o tématu dizertace je třeba mít na paměti, v čem se taková práce liší od ostatních kvalifikačních (především tedy diplomových) prací. Zatímco diplomová práce má ukázat, že jste si osvojili poznatky z určité oblasti a umíte je prezentovat, dizertace by měla mít vyšší ambice – měla by být významným přínosem v daném oboru. Cílem tak není popsat dvě stě stránek předvádějících, kolik toho o tématu víte, ale přinést něco nového, objevného a neotřelého. A k tomu je třeba si na začátek stanovit správnou výzkumnou otázku.

Co to tedy je výzkumná otázka? Výzkumnou otázkou není zajímavé téma samo o sobě, případně skvělá myšlenka či dobrý nápad. To mohou být pouze prvotní nástroje, které vám pomohou otázku nalézt a formulovat. Výzkumná otázka je prostě otázka, na kterou je třeba hledat odpověď, případně problém, který je třeba vyřešit.

Výzkumnou otázku si můžete stanovit teprve v momentě, když dostatečně znáte obor, který chcete svým bádáním obohatit, a když víte, co o tématu napsali druzí. A proto by vaším prvním krokem měl být důkladný průzkum literatury. Teprve na základě přehledu literatury můžete zjistit, kde jsou v daném oboru mezery a které otázky čekají na zodpovězení.

Ideální výzkumná otázka je taková, kterou si před vámi ještě nikdo jiný nepoložil. Případně můžete zvolit alternativní cestu – vzít otázku, kterou si už před vámi položil někdo jiný, a pokusit se ji zodpovědět jiným způsobem. Pokud už se vám podaří najít naprosto novou, dosud nikým neobjevenou a nezodpovězenou otázku, dejte si pozor na jednu věc – to, že to nikoho před vámi nenapadlo, může na jednu stranu znamenat, že jste přišli na něco geniálního, na druhou stranu to ale také může svědčit o tom, že je to úplná blbost.

Správná výzkumná otázka musí být smysluplná a opodstatněná, musí odpovídat času, který na sepsání dizertace máte, a musí vést k jasně definovanému cíli. Kvalitu výzkumné otázky by vám samozřejmě měl posvětit i váš školitel, proto od něj vyžadujte jeho názor a zpětnou vazbu, ale nespoléhejte se jen na něj. Spoléhejte se především na sebe. Abyste si ověřili, že vaše otázka je vhodná pro dizertační práci, může vám pomoci následující test:
• Dává výzkumná otázka smysl?
• Je skutečně potřeba na ni nalézt odpověď?
• Odpověď ještě nikdo nenalezl, případně stávající odpovědi nejsou dobré?
• Stojí za to strávit nad touto otázkou několik příštích let?
• Budu schopen/schopna nalézt odpověď v čase, který na to mám, a vzhledem k nedostatku zkušeností, omezeným jazykovým znalostem či limitovaným finančním zdrojům?

Našli jste skvělou výzkumnou otázku? Splňuje daná kritéria? I váš školitel vám ji schválil? Výborně, můžete otevřít šampaňské, jelikož tu nejtěžší část máte za sebou.

A jak tedy psát dizertační práci?

Pokud vás vaše fakulta na pregraduálním stupni nevybavila znalostí metodologie pro právní výzkum, nezoufejte a nezlobte se na ni, neučí se to totiž asi nikde na světě. Právníci prostě nejsou trénovaní v hermeneutice, a proto všichni pociťujeme větší či menší metodologické nedostatky. Jak je odstranit? Zaměřte se na svou výzkumnou otázku a zkuste si zodpovědět následující:
• Co musím zjistit a co všechno musím vědět, abych našel/la odpověď na výzkumnou otázku?
• Co musím udělat pro to, abych získal/a všechny potřebné informace?

Vaše metodologie se pak bude odvíjet právě od těchto bodů a vyplyne jako vedlejší produkt výzkumné otázky.

Jako další krok je třeba stanovit si koncept celé práce, jakýsi pracovní plán, a sepsat si osnovu. Zatímco osnova by měla obsahovat popis jednotlivých částí vaší dizertace, pracovní plán představuje širší rozvržení toho, co je třeba udělat, abyste práci zdárně dokončili.

Pokud jde o rozvržení časové, pak nejvhodnější je udělat si jednoduchou časovou osu, na které si vyznačíte deadliny pro vlastní potřebu (případně deadliny, které vám určí školitel či instituce). Podle toho si pak stanovíte časový harmonogram pro celou práci.

Jak si čas dobře rozdělit? Počítejme s tím, že na napsání a odevzdání dizertace máte přesně 36 měsíců. Vezmeme-li to od konce, poslední měsíc si musíte nechat na formální úpravy, tisk, vazbu a podobně. Zhruba dva měsíce bude trvat vašemu školiteli, než si práci přečte, a vám pak minimálně měsíc, abyste zapracovali jeho poznámky. Zbývá vám tedy 32 měsíců. Z nich šest závěrečných musíte věnovat editaci toho, co jste napsali. Na samotnou práci tedy vychází 26 měsíců. Měsíc budete psát úvod a závěr. Bude-li mít práce pět kapitol, pak na každou z nich máte pět měsíců. Nakreslete si tedy časovou osu, označte data, kdy mají být jednotlivé části hotové, a snažte se toho držet.

Co se týče samotného procesu práce na dizertaci, každému vyhovuje něco jiného. Doporučený postup je střídat fázi, při které budete číst a zkoumat, s fází psací, a to několikrát během období věnovaného dané kapitole. Ale samozřejmě někdo se může rozhodnout celý rok jenom číst a teprve pak začít psát, případně si to rozčlenit ještě jinak. Pravdou je, že vaše schopnost číst a vnímat se bude postupně měnit podle toho, co už jste napsali. Ale rozvrhněte si práci, jak se vám líbí. A snažte se dostát svému plánu.

Nezapomeňte do procesu mezi čtením/výzkumem a psaním zahrnout čas na přemýšlení. Přemýšlení je nejdůležitější. A je nebezpečné začít přemýšlet až v momentě, kdy usednete k počítači a otevřete novou bílou stránku. Při psaní je totiž mysl příliš fixovaná na text a jeho strukturu, a nemůže se tak dostatečně soustředit na vaše vlastní argumenty a nápady. Při psaní se zaměřujte na to, co chcete říct, a ne na to, jak to správně formulovat. Na zpřesnění formulace vám bude sloužit závěrečných šest měsíců vyhrazených pro editaci. Při psaní se soustřeďte na myšlenky, jejich přesvědčivou formu doladíte až na konec.

Kolik času týdně věnovat dizertaci? Třicet. Šest hodin denně, pět dní v týdnu. Ale musí to být čistý čas věnovaný čtení, přemýšlení a psaní. Žádné e-maily, žádné výlety do ledničky, žádná televize. Čistá práce. A pracujte přes den. Pracovat v noci, to je velmi špatný zlozvyk pregraduálních studentů. Normální lidé totiž pracují ve dne. Zvykněte si na to.

Pracujte především tak, aby vám to přinášelo radost, pocit stability a zadostiučinění. V tom, co děláte, musíte vidět progres a musíte z toho mít radost. Nejdůležitější ze všeho totiž je, abyste byli sami se sebou spokojení.

Advertisement